E-časopis

Myslivcův rok (zima)

Myslivecký rok má zrovna tak 365 dní jako rok kohokoli z nás a nedejte se mýlit, není jen jedním velkým obdobím lovu, jak o myslivcích s oblibou tvrdí media. Myslivost je řehole a dřina pro každého, kdo to s myslivostí a přírodou myslí vážně. Myslivost není jen o lovu. Lov  rozhodně není pro myslivce na prvním místě, lov je jen vyvrcholením roku a předchází mu mnoho hodin tvrdé práce. Na prvním místě je péče o zvěř v honitbě. Je prokázáno, že při způsobech moderního zemědělství se zvěř bez pomoci člověka (myslivce) neobejde. Po sklizni zemědělských plodin, kdy naráz zmizí veškerá potrava a téměř všechen kryt, nastává pro zvěř období strádání na plochách, které se postupně mění v ledové pláně. Proto již od konce září začíná období přikrmování, které končí až dubnem příštího roku. Myslivecké sdružení má krmelce pro drobnou a spárkatou zvěř rozesety po celé honitbě a jeho členové se týden za týdnem starají o doplnění krmiva. Proto aby zvěř nestrádala hlady a přežila zimu v dobré kondici slouží také myslivecká políčka, kde se na rozdíl od polí zemědělců nechávají plodiny stát do jara a pak se teprve obhospodařují a osívají plodinami na příští zimu. Jen zvěř, která  v plné síle přečká zimu dává předpoklad pro nové, zdravé pokolení. Ano, chodíme po honitbě se zbraní, ale určitě ne proto, že bychom se báli, nebo abychom za každou cenu bezhlavě pálili po všem co se hne, ale proto, abychom mohli účinně tlumit škodnou. Bez nadsázky můžeme říct, že bez myslivců a bez jejich péče o zvěř by byla naše příroda o několik  živočišných druhů chudší a kdo ví jestli by některé druhy naší fauny již nebyly zapsány v bíle knize ohrožených zvířat. Nemusíme chodit daleko stačí vzpomenout koroptve. Není vinou myslivců, že nejsou v milonovém počtu, na to měli vliv jiné faktory než lov. "Vinou myslivců" je to, že díky jejich péči ještě jsou.

S pozdravem Myslivosti zdar

(autor je členem MS Bažantnice)

Řevničovská pekárna

Už je to sice dávno, ale ještě ne tak moc, to jste mohli ještě běžně na silnicích vidět embéčko, Moskviče, Trabanta, Žigul byl skoro přepych. Z náklaďáků ještě tak trambus s Tatrou a luxusních zahraničních značek pomálu. Tou dobou brázdil zdejší silnice skříňový náklaďáček Robur. Nebyl to jen tak ledajaký auťák. Bez něho bychom bez nadsázky strádali hlady. Ten náklaďák řídil šofér, který celý život rozvážel chleba v okruhu řevničovské pekárny, která byla vyhlášena široko daleko svým chlebem. Jeden čas začali pekaři péct podmáslový chléb, který se začal vozit do Slanýho a tak dvakrát týdně, plný náklaďák voňavého a křupavého chleba mířil do slánských prodejen.. Musíme říci, že kdo měl známého autobusáka, tak ten si na chlebu z této pekárny mohl pochutnávat častěji, neboť po plných pytlích se v autobuse dovážel pro osoby zvláště vybrané, inu protekce a známost, lepší než peníze jsou. Napřed se řidiči nechtělo jezdit tak daleko, bylo to z ruky a navíc se tím jeho pracovní den dost protáhl, ale..... Vždycky je nějaké ale, netrvalo dlouho a jezdil tam rád. Fronty, které vídal u  obchodů kde skládal stáli za to. Chleba mu z rukou a z auta brali ve  strachu, že na ně ta lahůdka "obyčejného chleba " nezbyde. Netrvalo dlouho a u auta stál vždy jeden z prodavačů a chléb se prodával rovnou z  auta, ani se nedostal na pult obchodu, jaký byl o něj zájem. Ke škodě nás všech to netrvalo dlouho. Pekárnu zavřeli a bylo po vyhlášeném pamlsku, sice se našlo pár odvážlivců co chtěli slávu pekárny obnovit, ale nikdy se to nepodařilo. A náš šofér? Rád vyprávěl o pekárně a  chlebu, který si svou slávu vydobyl široko daleko. Možná tomu běsnění pro bochník kulatého, chřupavého a voňavého chleba nevěříte, ale stačí se jen zeptat, i když už jen těžko budete hledat pamětníky.

(Jiří Petráček 2008)

ŘEVNIČOVSKÝ ZPRAVODAJ - červenec 2020