Navigace
Obsah
Řevničovská pekárna
Už je to sice dávno, ale ještě ne tak moc, to jste mohli ještě běžně na silnicích vidět embéčko, Moskviče, Trabanta, Žigul byl skoro přepych. Z náklaďáků ještě tak trambus s Tatrou a luxusních zahraničních značek pomálu. Tou dobou brázdil zdejší silnice skříňový náklaďáček Robur. Nebyl to jen tak ledajaký auťák. Bez něho bychom bez nadsázky strádali hlady. Ten náklaďák řídil šofér, který celý život rozvážel chleba v okruhu řevničovské pekárny, která byla vyhlášena široko daleko svým chlebem. Jeden čas začali pekaři péct podmáslový chléb, který se začal vozit do Slanýho a tak dvakrát týdně, plný náklaďák voňavého a křupavého chleba mířil do slánských prodejen.. Musíme říci, že kdo měl známého autobusáka, tak ten si na chlebu z této pekárny mohl pochutnávat častěji, neboť po plných pytlích se v autobuse dovážel pro osoby zvláště vybrané, inu protekce a známost, lepší než peníze jsou. Napřed se řidiči nechtělo jezdit tak daleko, bylo to z ruky a navíc se tím jeho pracovní den dost protáhl, ale..... Vždycky je nějaké ale, netrvalo dlouho a jezdil tam rád. Fronty, které vídal u obchodů kde skládal stáli za to. Chleba mu z rukou a z auta brali ve strachu, že na ně ta lahůdka "obyčejného chleba " nezbyde. Netrvalo dlouho a u auta stál vždy jeden z prodavačů a chléb se prodával rovnou z auta, ani se nedostal na pult obchodu, jaký byl o něj zájem. Ke škodě nás všech to netrvalo dlouho. Pekárnu zavřeli a bylo po vyhlášeném pamlsku, sice se našlo pár odvážlivců co chtěli slávu pekárny obnovit, ale nikdy se to nepodařilo. A náš šofér? Rád vyprávěl o pekárně a chlebu, který si svou slávu vydobyl široko daleko. Možná tomu běsnění pro bochník kulatého, chřupavého a voňavého chleba nevěříte, ale stačí se jen zeptat, i když už jen těžko budete hledat pamětníky.
(Jiří Petráček 2008)
Zimní leporelo
svém objetí a tím je donutila zbavit se strachu z lidí a lidských obydlí a vzít za vděk potravou co nabízejí různá krmítka. Spousta lidí krmí ptáčky přímo na parapetech svých oken a nevěřili byste jaký je nával. Z kraje zimy to vypadalo jako každý rok. Jako první se objevily u krmítka sýkorky. Malé modře pomalované modřinky , jejich větší příbuzné 
koňadry i babky s umouněnou tváří. Cvrkot z náletů na slunečnici a oříšky. Semínko do zobáčku a frrrr na větvičku k hostině, znova a znova. Sýkorky ale nejsou jediní návštěvníci! Hlavou dolů, hezky po okenní římse se k misce s hostinou spouští brhlík . Naláduje do
sebe hned několik slunečnic a na chvíli odlétá, aby si za chvíli opět vyzkoušel svůj akrobatický sestup hlavou dolů. Koruna staré třešně náhle zčerná siluetami ptáčků. Hejno zvonců nalétá do misky s krmením a děsivém hašteření likviduje vše bez ohledu na pořádek. Pod stromem poskakuje několik kosů a jedna kosice, ale všude jen slupky ze slunečnice a nic pořádného k sezobnutí. No nic naplat. Ke slovu přichází lopata a na vyčištěný kousek zahrádky přibývají jablka, aby si také mohli dát do zobáku, a že si dávají. Opravdu! Sem tam se ve větvích se zvonky mihnou i 
vrabci, ale ta povědomá drzost "nádražních vrabců" je ta tam. Na okenní parapet si netroufají. Nevěří a nejsou sami. Samečci pěnkavy jsou v dohledu, ale oknu, které je plné pamlsků se vyhýbají. Zrovna tak brkoslav severní se svojí parádní šešulkou na
hlavě, který se na chvíli posadil a z povzdálí pozoroval rej u krmení raději odlétá a víc se po celou zimu neukázal. Spolu s ním snad ve stejný den pozoruje okno dlask . Den za dnem je vidět ve větvích starého stromu, ale až teprve když pokročí čas, přibude sníh a mráz ještě pevněji sevře své pařáty, se odhodlá a usazuje se doprostřed prostřeného stolu a není sám. Severští 
přivandrovalci a cestovatelé v podobě pěnkavy jíkavce mu dělá hašteřivou společnost, ale on se tím nenechává vyvést z míry. Ptáků 
je tolik, že chvílemi máte pocit, že jste uprostřed Hitschokova hororu. Na parapet přibývá další miska a prkénko se dvěma hřebíky. Na jednom je připíchnuto syrové sádlo a na druhém půlka jablka. Koncert ptáků, přehlídka barev všech těch fešáčků stále nekončí. Hlad útočí ze všech koutů a už i stydlivý stehlíci a za nimi čížek neodolá. Jejich hlad přemáhá st
rach z člověka a usedá vystrašeně
na okno. Den za dnem nové návštěvy už s menším strachem a podívejme! Kosice sedí na prkénku s jablkem. Zobne a po každém soustu se nakloní a podívá přes sklo okna na ty co pomáhají utišit hlad a pomoci přežít. Nádherné divadlo života, které stojí za to žít. Dívat se a těšit se na jaro, na první jarní trylky ptáčků zpěváčků. Někteří se vrátí na sever, jiní naopak přiletí ze svých zimních stanovišť. Však jste mohli vidět sami, vždyť stačí tak málo.
